Dolní Kounice

Dolní Kounice


Dolní Kounice (německy Kanitz) jsou malé město na řece Jihlavě, 25 km jihozápadně od Brna, známé svými křesťanskými a židovskými památkami a pěstováním vína a ovocných plodů. Jméno Kúnice předpokládá starší Kúnici, což znamená lidé Kúnovi. Jde o čelední jméno – šlo o vesnici, kterou obývali lidé, kteří patřili (byli poddaní) nějakému Kúnovi, snad příslušníku pozdějšího rodu Kouniců. Kúno byla domácká podoba německého jména Kunrat (novoněmecky Konrad).

k1

Nejstarší písemné připomínky Dolních Kounic se vztahují ke klášteru Rosa coeli, vystavěnému v létech 1181 až 1183. První zmínka o nich vůbec je ve falzu zakládací listiny staroboleslavské kapituly, kde ve výčtu majetku k roku 1046 je uváděna i obec Dolní Kounice. Hlavně jsou však zmiňovány při zakládání místního premonstrátského ženského kláštera. Asi ve 14. století se staly městečkem, 1535 získaly právo pečetit červeným voskem, znak jim však ještě nebyl přidělen. Teprve v r. 1571 získaly Dolní Kounice i nový městský znak:- krahujce na rudém poli.

Klášter Rosa coeli – Růže nebeská – založil a postavil moravský pán, Vilém z Kounic( Vilhelm de Pulm). Byl v družině Konráda III. Znojemského, se kterým se předtím v r. 1176 podílel na válečné výpravě do Rakous, při které plenili, drancovali a snad i vypalovali kostely a kláštery. Bylo to období sporů o pohraniční Vitorazsko. Pan Vilém se vydal na kající cestu do Říma, kde se ze svých skutků vyznal a kde mu papež Alexandr III. za pokání uložil, aby postavil nový panenský klášter.A tak v létech 1181 až 1183 vznikl nový, panenský klášter premonstrátek podle řádu sv. Norberta, u kterého byl později, za probošta Rulanda, vybudován velký, gotický chrám, zasvěcený Panně Marii kterou latiníci nazývali Růží nebeskou.

k2

Hned po dostavbě nového kláštera v r. 1183, jehož původní podoba, velikost ani dispoziční řešení dnes není známa, přišla do Kounic v den sv. Dionýzia (podle starého kalendáře snad 9. října) první skupina sester premonstrátek z kláštera v Louňovicích pod Blaníkem, založeného 1149. S nimi přišel i louňovický převor Petr, který se tak stal prvním proboštem kounickým. Za jeho působení se strhla u nedalekých Loděnic v r. 1185 ukrutná, bratrovražedná bitva mezi přemyslovcem Konrádem Otou moravským a českým knížetem Bedřichem, při níž padlo na 4.000 bojovníků. Tehdy válečný ryk, rachot bubnů a zvuk rohů, promíchaný s křikem bojujících, dusot koní a břinkot mečů bylo slyšet až za zdi kounického kláštera. Za vlády Lucemburků byl v letech 1328-1390 kláštrer postupně přestavěn do gotiky.Klášter ale netrval do skonání věků, jak mu předpověděl letopisec Gerlach, ale již v r. 1527 zanikl. V r. 1537 koupil kounické panství Jiří Žabka z Lamberka za 12.040 zl., a opravil klášter i kostel, který si vyvolil za místo posledního odpočinku pro svůj rod. Když v r. 1552 zemřel, byl tam pohřben jako jediný ze svého rodu. Klášterní budova zůstala po zániku kláštera 1527 zpustlá až do roku 1698, kdy kníže Ferdinand z Dietrichsteina prodal chrám Rosa coeli klášteru strahovskému, ovšem bez bývalých statků. Strahovští premonstráti za opata Víta Seipla opravili v klášteře Rosa coeli nejdříve kapli, která byla vysvěcena v r. 1699. První mši sv. tam sloužil strahovský opat Vít Seipl. Ale ani jejich snaha nebyla korunována úspěchem. V r.1703 navíc nové dílo zničil obrovský požár.

V r. 1808 pak strahovský opat Milo Grün klášterní budovu s kostelem i se statkem v Německých Bránicích přepustil opět Janu Křtiteli z Dietrichsteina za 45.000 zl. a ten je Již ve 13. století byla také v Kounicích fara, nad níž měl patronátní právo klášter. Kromě Dolních Kounic, Moravských a Nových ( dříve Německých ) Bránic, Trboušan a Mělčan, přináležel do kounické farnosti také Pravlov ( kolem r. 1630 ), Neslovice ( 1656 až 1760, kdy pak byly připojeny k Ivančicím ) a Hlína ( 1656 až 1787, kdy potom byla přiřazena pod duchovní správu v Neslovicích ). Původní stará kounická fara stávala ve Farní ulici při starém kostele u řeky a to na místě dnešního posledního domku po pravé straně směrem k řece.

Vinařsky patří Dolní Kounice do podoblasti znojemské, která se táhne od řeky Dyje až k jihozápadnímu okraji města Brna.